Výzkum reinkarnace: Úvod do problematiky případů reinkarnačního typu (CORT)

„V době, kdy píši tato slova jsou v oblasti mimosmyslového vnímání tři témata, která by si zasloužila vážný výzkum…… . Tím třetím jsou tvrzení velmi malých dětí o detailech předchozího života, která se při bližším zkoumání ukáží být přesná a o nichž se subjekty nemohly dozvědět jinak než prostřednictvím reinkarnace.“
Carl Sagan: The Demon–Haunted World

Zážitky NDE (near death experience), OOBE (out of body experience) jsou v nejlepším případě na okraji vědeckého zájmu nebo rovnou považovány za intelektuálně obscénní a tedy terčem skepticismu či dokonce posměchu. Současná oficiální věda je v zásadě ignoruje, respektive většinou považuje za „pseudovědecké“. Výzkum je omezený, pokud vůbec probíhá.

Obdobné je to v řadě ohledů s výzkumem reinkarnace, který by pravděpodobně nebyl realizován, nebýt zakladatele Xerox Corporation Chestera Carlsona, který na něj pamatoval ve své závěti. To umožnilo vznik Divize perceptuálních studií na University of Virginia School of Medicine. Iniciátorem tohoto výzkumu byl Ian Stevenson, který se mu věnoval přes 40 let až do své smrti v roce 2007. V současnosti v jeho práci pokračuje Jim B. Tucker. Dalšími akademiky, kteří se problematikou zabývají, jsou mj. Satwant Pasricha nebo Erlendur Haraldsson.

V celém následujícím textu budu mluvit o případech nasvědčujících reinkarnaci. Nicméně tento termín nebudu stále opakovat.

Je na každém čtenáři, aby zvážil, nakolik se mu uvedené údaje zdají relevantní a zejména, aby nezůstal u tohoto nástinu, ale pokračoval k původním pramenům. Je třeba říct, že dosud nashromážděný a rostoucí vzorek zhruba 2500 případů vykazuje opakující se vzorce a několik desítek, respektive stovek „silných“ případů lze jako celek jen obtížné interpretovat jinak než reinkarnační hypotézou.

Ilustrační příklad

Případ Giriraje Soniho

Giriraj Soni se narodil v březnu 1979 ve vesnici Morho, v okresu Shajapur, Madhya Pradesh jako nejmladší syn svých rodičů Madan Lal Soni a jeho manželky Kamly Bai. Dohromady měli sedm dětí (4 syny a 3 dcery).

Girirajův porod proběhl bez potíží doma pod dohledem porodní asistentky a zdravotní sestry. Chlapec se narodil s těžkým vrozeným defektem páteře (kyfoskolióza) a také s mateřskými znaménky na hlavě, břiše a paži.

Giriraj začal mluvit ve věku 2 – 2 ½ let. Stát a chodit začal až kolem 4 let, pravděpodobně v důsledku svého postižení. Přibližně ve stejné době začal zmiňovat předchozí život. Prohlašoval, že byl Subhan Khan z Amly a že tam měl ženu a děti.

Subhan Khan, obyvatel Amly byl spolu se svým nejstarším synem zavražděn v červenci 1978. Jeho smrt byla v této oblasti dobře známa. Amla se nachází 27 kilometrů jihozápadně od Morhi.
Vdova po Subhan Khanovi Hoora Bai se doslechla o tvrzeních Giriraje a vydala se ho navštívit do jeho domova v Morhi. Giriraj ji údajně poznal a jeho znalosti a chování jí přesvědčily, že je reinkarnací její bývalého manžela. Vdova pokračovala v návštěvách Girirajovy rodiny téměř dalších 10 let, dokud se rodina neodstěhovala do vesnice Boorha Fatehgarh v okresu Jhalawar, Rajasthan.

Pasricha se o případu dozvěděla v listopadu 1986 a začala ho vyšetřovat o rok později. S přestávkami na případu pracovala do března 1997. Zaznamenala výpovědi Giriraje, jeho babičky z otcovy strany Bhanwary Bai, jeho dědečka z matčiny strany Gopi Lala, jeho matky Kamly Bai, jeho sestry Radhy a jeho strýce z matčiny strany Ramy Lala. Ze strany Subhan Khana mluvila s jeho vdovou Hoora Bai a jeho bratrancem Imranem Khanem.

Vyslechla také zdravotní sestru, která dohlížela na porod Giriraje a tři nezávislé informátory, kteří znali Subhan Khana. Také konzultovala příslušné specialisty ohledně Girirajových deformací. Dále získala policejní zprávu popisující zranění a výsledky pitvy provedené na těle Subhan Khana.

Život a smrt Subhan Khana

Subhan Khan se narodil kolem roku 1918 v Agaru, Madhya Pradesh. Byl muslim. Po smrti své první manželky se oženil s Hoora Bai. Se svojí rodinou žil v Amle až do své smrti. Měl jednoho syna, Mohhammeda Husseina z prvního manželství a devět dětí z druhého. Byl zcela zdráv a netrpěl žádným tělesným postižením. Subhan Khan patřil ke komunitě tkalců, ale nikdy se povolání své kasty nevěnoval. Využíval ornou půdu, kterou si přivlastnil násilím, byl nevzdělaný a věnoval se zejména loupěžím a vydírání. Záznam měl i za napadení policistů. Přestože byl kvůli svému chování mnohými nenáviděn, nebyl se mu nikdo schopen individuálně postavit. Když se 11. července 1978 naskytla vhodná příležitost, spojilo se několik lidí, aby napadli Subhan Khana a jeho syna Mohammeda Husseina těžkými okovanými tyčemi (lathis), kameny a meči. Oba byli usmrceni. V době smrti bylo Subhan Khanovi kolem 60 let.

Spojení mezi dotčenými rodinami

Dotčené rodiny žily 27 kilometrů od sebe a vyznávaly odlišná náboženství. Girirajova rodina jsou hinduisté a rodina Subhan Khana muslimové. Kvůli své nevalné pověsti byl Subhan Khan znám v Morhi, kde měl také příbuzné, nicméně dotčené rodiny se osobně neznaly.
Když byl Subhan Khan zavražděn, řada lidí z Morhi, včetně Girirajových rodičů vážila cestu, aby si mohla prohlédnout jeho mrtvolu. Girirajovy rodiče také příležitostně projížděli Amlou cestou do Agaru.

Prohlášení a identifikace osob učiněné Girirajem

Giriraj začal mluvit o předchozím životě ve věku 4 let. Identifikoval sám sebe jako Subhan Khana a přidal i jméno místa, kde žil se svou ženou a dětmi. Také popsal zavrženíhodné aktivity, kterým se v předchozím životě věnoval a jak byl zavražděn. Když projížděl se svým otcem Amlou, poznal dům Subhan Khana. O svém předchozím životě přestal spontánně mluvit přibližně ve věku 7 let. Při setkání s Pasrichou v roce 1994, tedy ve věku 15 let, nicméně stále tvrdil, že si pamatuje, jak byl zavražděn.

Girirajovo chování vztahující se k předchozímu životu

Giriraj vykazoval od mala chování, které bylo v rodině atypické. Imitoval například pozici modlícího se muslima (namaz) a činil tak zhruba do 7 let. Ostatní členové rodiny považovali jeho chování za hrubé. Ačkoliv rodina je vegetariánská, dožadoval se masa a vysvětloval, jak se vaří. Na rozdíl od ostatních rodinných příslušníků byl velmi tvrdohlavý a prosazoval svou. Také doma kradl, což nečinil nikdo z jeho sourozenců. Neměl žádný zájem o školní docházku a ukončil ji po 2 letech, zatímco všichni jeho bratři dokončili alespoň základní školu.

Podle Hoora Bai vykazuje Giriraj s jejím mrtvým manželem určitou podobnost v rysech obličeje (podrobněji o podobnosti ve fyzických rysech v případech CORT zde).

Girirajova mateřská znaménka a vrozené vady a jejich podobnost se zraněními Subhan Khana

Giriraj měl při narození dva horní a dva dolní zuby. Narodil se také se značnou deformací zad a hrudníku. V případu byl konzultován zkušený ortoped z nemocnice v Jhalawaru. Rentgen páteře (z 2. února 1994) byl interpretován jako vrozená cerviko-thorakální-lumbální skolióza s kyfózou. Na radu jiného lékaře ze stejné nemocnice zprostředkovala Pasricha ultrasonografické vyšetření Girirajových vnitřních orgánů. Výsledky byly většinou v normě s výjimkou levé plíce, která byla menší než pravá. Giriraj byl uznán z 60% invalidní a neschopen vykonávat soustavnou práci.
Levá přední část Girirajova hrudníku vypadala jako vtlačená dovnitř. Pánev byla tak vychýlená, že hřeben pánve byl abnormálně vyvýšen. Propadnutí levé přední části hrudníku odpovídá frakturám 5 a 6 žebra vlevo, uvedené v pitevní zprávě Subhan Khana.

Giriraj měl další vrozený defekt v tylním regionu hlavy. Abnormalita měla charakter měkké, vystupující masy, která měřila asi 3 * 2 cm. Nerostly na ní vlasy a na stisk byla bolestivá. Tento defekt by mohl být meningocela (vyhřezlá tvrdá plena míšní nebo vak naplněný mozkomíšním mokem) a místně odpovídá řeznému zranění zmíněnému v pitevní zprávě umístěnému ve střední části tylního regionu.

Giriraj měl také dvě bezvlasé oblasti jizvovitého charakteru v levé temenní oblasti hlavy. Jedna byla kulatého tvaru a měla v průměru asi 2 cm. Druhá byla vypouklého čočkovitého tvaru a měřila asi 1 cm na délku a 0.2 cm na šířku. Tato znaménka odpovídala svým přibližným místem dvěma řezným zraněním popsaným ve zprávě jako nacházející se 5 a 8 cm od levého ucha (jedna v tylní a druhá v temenní oblasti). Pitevní zpráva uvádí na hlavě celkem 5 řezných zranění.
Giriraj se narodil bez předkožky. Vrozená obřízka se považuje za významný porodní defekt. Subhan Khan byl jako muslim obřezán. Obřízka u hinduistů není běžnou praxí.

Typické rysy

Stevenson zjistil, že děti v případech CORT začínají obvykle o předchozí existenci mluvit ve velmi raném věku 2 – 3 let a jejich vzpomínky mizí ve věku 6 – 7 let. Svá prohlášení čínní spontánně, bez hypnotické regrese. Děti popisují nedávný život – střední interval mezi smrtí předchozí osobnosti a narozením dítěte je 16 měsíců. Popsané životy jsou obvykle zcela běžné a v té samé zemi. Někteří popsali, že byli členy své současné rodiny, zatímco jiní byli v místě svého pobytu cizinci. V těchto případech byli děti schopné poskytnout dostatek detailů, aby bylo možno nalézt zesnulou osobu odpovídající popisu v udané lokaci.

Zásadním faktorem, který vybočuje z normy, je způsob smrti, když kolem 70% subjektů uvádí nepřirozenou smrt (často násilnou a náhlou). Brutalita, děsivost a náhlost traumatu násilné smrti se zdá být klíčovým faktorem, který přispívá k zapamatování si předchozí fyzické existence. Zhruba 60% dětí uvádějících vzpomínky na minulý život jsou chlapci. V případech vzpomínek na násilnou smrt bylo kolem 70% zesnulých/zavražděných mužského pohlaví, což statisticky odpovídá běžnému vzorku populace.

Mnoho dětí dále vykazuje chování, které se zdá spojené s předchozím životem. Touží po setkání s předchozí rodinou a chová city k jednotlivým členům předchozí rodiny, které odpovídají citům a z nich plynoucích typů vztahů a chování předchozí osobnosti.

V případech násilné smrti byly zaznamenány fobie spojené se způsobem úmrtí v 35% případů. V některých případech byly zdánlivě nesouvisející fobie vysvětleny po poznání okolností smrti. Např. fobie z dopravních prostředků a vody (kombinace uskočení před projíždějícím autobusem vedoucí k pádu do vody a následnému utonutí apod.). Mnoho dětí dále demonstruje soustavně opakovanou hru, která většinou odkazuje na povolání předchozí osobnosti, případně přehrávají situaci vedoucí ke smrti.

Přestože jsou případy CORT nejsnáze identifikovatelné v oblastech, kde je víra v reinkarnaci běžná, neexistuje světadíl, na němž by tyto případy nebylo možné najít (s výjimkou Antarktidy).

Pokračující výzkum

Stevenson se začal tímto fenoménem zabývat počátkem 60. let 20. století a v roce 1966 publikoval svou první práci na toto téma Dvacet případů nasvědčujících reinkarnaci (Twenty Cases Suggestive of Reincarnation). V roce 1975 zahájil čtyřsvazkovou sérii knih s názvem Případy reinkarnačního typu (Cases of Reincarnation Type), které postupně dokumentovaly případy z Indie, Sri Lanky, Libanonu, Turecka, Thajska a Barmy. Tyto práce přinesly Stevensonovi respekt, když například Journal of the American Medical Association napsal: „S ohledem na reinkarnaci shromáždil s mimořádnou pečlivosti a zcela bez emocí detailní série případů, kde je důkazy obtížné interpretovat nějakým jiným způsobem.“

V roce 1977 věnoval Journal of Nervous and Mental Disease většinu čísla Stevensonovi a psychiatr Harold Lief popsal Stevensona jako „metodického, pečlivého, až opatrného vyšetřovatele, který jde za vyřešením případu s buldočí vytrvalostí hraničící s posedlostí……Buď se dopouští kolosálního omylu nebo bude znám jako Galileo 20. století.“
V roce 1994 byla Millsovou, Haraldssonem a Keilem provedena úspěšná replikační studie, jejímž výsledkem byl vzorek 123 případů odpovídajících výsledkům Stevensonova výzkumu.

Během let shromažďoval Stevenson případy, v nichž byly subjekty narozeny se znaménky a vrozenými defekty, které se zdály odpovídat zraněním, které utrpěla předchozí osobnost. Žádný z těchto případů nepublikoval, dokud tak nemohl učinit v podobě systematické sbírky. Tato sbírka se ukázala být značně rozsáhlou, když v roce 1997 vyšla Reinkarnace a biologie: Příspěvek k etiologii mateřských znamének a vrozených vad (Reincarnation and Biology: A Contribution to the Etiology of Birthmarks and Birth Defects) – 2200 stran dlouhá dvousvazková práce více než 200 takových případů. Stevenson také napsal kratší shrnutí publikované pod názvem Kde se reinkarnace a biologie protínají (Where Reincarnation and Biology Intersect).

V těchto pracích prezentoval Stevenson nashromážděné případy a popsal svou snahu ověřit, že mateřská znaménka a vrozené defekty odpovídají zraněním na těle předchozí osobnosti. Jeho snaha zahrnovala prostudování pitevních zpráv, lékařských a policejních záznamů, případně alespoň výpovědí svědků, pokud se písemné záznamy nepodařilo dohledat. Také fotograficky dokumentoval daná znaménka a defekty, které měly v řadě případů daleko k neurčitým flíčkům, které jsou na novorozencích běžně k vidění.

Subjekty zahrnovaly například chlapce narozeného jen s pahýly prstů na pravé ruce, který si pamatoval život hocha v jiné vesnici, kterému prsty na příslušné ruce usekl stroj na drcení krmiva pro dobytek nebo chlapce se znaménkem v tylní části hlavy, které bylo malé a kulaté jako vstupní zranění a dále se znaménkem v čelní části hlavy, které bylo větší a nepravidelnější jako výstupní zranění a který si pamatoval život muže, který byl zavražděn střelou zezadu. Celkem bylo studováno 18 takových případů a v 9 z nich bylo „výstupní“ znaménko prokazatelně větší než „vstupní“. Svým vzhledem zcela bizarní je případ dívky, která si pamatovala život muže, který podstoupil operaci lebky a která se narodila s 3 cm širokou oblastí bledé tkáně jizvovitého charakteru, táhnoucí se kolem celé její hlavy (svým vzhledem připomínající obvaz). V databázi tak jsou i případy znamének kopírující vzhled chirurgických zákroků provedených na předchozí osobnosti (operace srdce, močového měchýře, mastoidektomie atd.).

V případě Necipa Budaka z Adany v Turecku, který si pamatoval život a smrt muže stejného jména v 80 kilometrů vzdáleném Mersinu, se jeho 6 mateřských znamének shodovalo s 6 bodnými zraněními z pitevní zprávy, které mj. vedly ke smrti předchozí osobnosti v opilecké rvačce.
Na těchto případech Stevenson demonstroval, že tento fenomén není založen jen na paměti dětí nebo vzpomínkách informátorů. Mateřská znaménka a porodní defekty reprezentují potenciálně hmatatelný důkaz přenosu předchozí osobnosti a naznačují, že tento přenos se může fyzicky manifestovat na vyvíjejícím se plodu.

Vzhledem k tomu, že změna pohlaví není typickým fenoménem v případech reinkarnačního typu a nejvyšších hodnot dosahuje u zaznamenaných případů v Barmě, kde je 26% (jinde je hodnota obvykle méně než 10%), je pravděpodobné, že přenášející se vědomí je schopno vybrat si rodiče a zárodek na základě jeho pohlaví, případně ovlivnit pohlaví budoucího plodu během oplodnění. Dále pak je zřejmé, že je alespoň do určité míry schopno reprodukovat fyzické charakteristiky předchozího těla. To předpokládá existenci „šablony“, která vloží do embrya nebo plodu „informace“ reprodukující znaménka, zranění, rysy tváře nebo další fyzické charakteristiky předchozího těla. Přenášeny ovšem nejsou jen fyzické charakteristiky, ale také ty kognitivní a behaviorální. Stevenson pro tento prostředek přenosu zavedl termín psychophora („vědomí nesoucí“).

O povaze psychophory toho ovšem nelze mnoho říci. Napsat, že se skládá z nemateriální informace nijak moc neosvětluje její povahu. Některé případy nasvědčují, že má charakteristiku pole nebo souboru polí. V případě Selmy Kiliç, která trpěla nefritidou se tato choroba nejen vyskytovala u předchozí osobnosti, která na ni zemřela, ale Selma navíc měla i velké mateřské znaménko v oblasti ledvin, nasvědčující většímu vlivu choroby, než jen čistě na vlastní orgán. V případě uťatých prstů Lekh Pal Jatava byla deformace ruky větší než u předchozí osobnosti jménem Hukum Singh, kterou si pamatoval, protože Hukum měl postiženy všechny prsty kromě palce, zatímco Lekh měl postiženou celou ruku.

Od roku 2000 se pozornost věnuje také komplexní komparaci jednotlivých případů. Během výzkum na University of Virginia je každý případ kódován do databáze s ohledem na 200 proměnných. Ačkoliv v databázi stále nejsou všechny případy, je již možná analýza.

V roce 2000 byla na 799 případů aplikována stupnice umožňující vyhodnotit věrohodnost případů s ohledem na faktory jako znaménka a defekty, prohlášení o předchozím životě, chování dětí, které se zdá vztahovat k předchozímu životu a vzdálenost mezi rodinou dítěte a předchozí rodinou nebo místem pobytu. Výsledky ukázaly, že věrohodnost případů nekoreluje s podporujícím přístupem rodičů k prohlášení dětí. Síla případů naopak koreluje s mírou pozitivní reakce/přijetí dítěte ze strany rodiny předchozí osobnosti, což naznačuje, že předchozí rodiny považují za přesvědčivá zhruba obdobná kritéria jako tvůrci stupnice. Síla případu také pozitivně koreluje s věkem, kdy dítě poprvé zmínilo předchozí existenci a to v negativním směru, tedy čím mladší dítě bylo, tím věrohodnější případ a dále s úrovní emocí, které dítě vykazovalo, když o svých vzpomínkách mluvilo, stejně jako s mírou podobnosti tváře dítěte a předchozí osobnosti. Tato zjištění tak odpovídají rovnici: čím větší věrohodnost, tím větší míra reziduálního přenosu z předchozího života.

Další studie provedená s použitím databáze se vztahovala k analýze vzpomínek na události, které se vyskytly mezi smrtí předchozí osobnosti a narozením dítěte. Přibližně 20% ze zaznamenaných případů uvedlo takové zkušenosti. Některé popisovaly pozemské události, jako například pohřeb, jiné pobyt v jiných sférách existence. Výsledky analýzy naznačují, že subjekty, které hovořily o zážitcích z „mezidobí“, učinily ve srovnání se zbylými případy větší množství prohlášení, které se podařilo úspěšně ověřit, vybavily si více jmen a obecně bodovaly výše na škále síly případů, stejně jako dokázaly detailněji popsat smrt předchozí osobnosti. Vzpomínky z mezidobí se tak pojí s větším množstvím vzpomínek na předchozí život.

Bližší analýza 35 těchto případů z Barmy naznačuje, že zážitky z mezidobí mohou být rozděleny do tří fází.: Přechodná fáze, stabilní fáze a fáze návratu zahrnující volbu rodičů nebo početí. Popisy vzpomínek z mezidobí barmských dětí byly srovnány s popisy NDE a vykazují obdobné rysy jako transcendentální část „západní NDE“ a v řadě oblastí se kryjí s „asijskou NDE“. Je tak možné, že vzpomínky z mezidobí a NDE by mohly být považovány za části obdobného fenoménu vztahujícímu se k existenci po smrti. Dále to vrhá pochybnost na snahu vysvětlit zážitek NDE jako produkt umírajícího mozku, protože subjekty popisující zážitky z mezidobí jsou mladé a zdravé.

Předmětem výzkumu bylo i psychologické testování subjektů. Haraldsson publikoval studie dvou skupin dětí ze Sri Lanky a jedné z Libanonu. Skupinu ze Sri Lanky tvořilo 23 dětí mezi 7 – 13 lety, které uvedly vzpomínky na předchozí život. Srovnávány byly s obdobně početnou kontrolní skupinou. Subjekty prokázaly lepší řečové dovednosti a paměť, než příslušníci kontrolní skupiny. Dále dosahovaly výrazně lepších školních výsledků a byly sociálně aktivnější, ale nikoliv ovlivnitelnější cizími názory. Jejich chování bylo problémovější ve vztahu k rodičům, ale ne k učitelům. Obdobných výsledků bylo dosaženo v roce 2000, tedy o pět let později, během další studie na Sri Lance, která zahrnovala 27 subjektů. Z dalších typických rysů, které se nevyskytovaly v kontrolní skupině, to byly především sklony ke stavění se do opozice, obsedantnímu chování a perfekcionismu. Výše než kontrolní skupina skórovali také v oblasti rychlých osobnostních změn a denního snění. V Libanonu (2003) nebyly shledány rozdíly v kognitivních testech a školních výsledcích mezi 30 subjekty a kontrolní skupinou. Vyšších bodových hodnot subjekty dosáhly v oblastech denního snění, vyhledávání pozornosti a disociace, ale nikoliv pro sociální izolaci a ovlivnitelnost. Děti, které uvedly násilnou smrt, jevily podle Haraldssona v mírné podobě potenciální příznaky posttraumatické stresové poruchy.

Vysvětlení případů

Lze říci, že fenomén dětí pamatujících si minulé životy se vyskytuje celosvětově a shromážděno dosud bylo více než 2500 případů. Některé z dětí pocházejí z oblastí, kde je víra v reinkarnaci normou, další ne. V řadě případů bylo ověřeno, že tvrzení dítěte odpovídají životu konkrétní zesnulé osoby. Mnoho dětí mělo také mateřská znaménka a porodní defekty, které odpovídaly zraněním na těle zemřelé osoby. Děti dále často vykazovaly rysy chování, které se jevily jako spojené s jejich prohlášeními o minulém životě. Byly to například emoce k předchozí rodině a fobie vztahující se k okolnostem úmrtí předchozí osobnosti. Některé děti také rozpoznaly osoby a místa z předchozího života, přičemž v některých případech to bylo v kontrolovaných podmínkách.

K posouzení jsou následující normální a paranormální vysvětlení těchto případů. Mezi normální vysvětlení, která se jeví jako nejpravděpodobnější, je, že v důsledku chyb paměti na straně rodin dětí, došli tito lidé k víře, že jejich děti věděly o předchozím životě více, než tomu ve skutečnosti bylo. Zkoumání většiny případů nebylo zahájeno před identifikací předchozí osobnosti. Existuje tak možnost, že poté co dítě udělá několik obecných poznámek o předchozím životě, jeho rodiče najdou rodinu, která ztratila svého člena a jakmile si obě rodiny vymění informace, dojdou k závěru, že dítě tyto údaje uvedlo před kontaktem obou rodin, i když fakticky tomu tak nebylo.

Touto možností se zabývaly dvě studie. Stevenson a Keil (2000) porovnali zprávy rodin o těch samých případech, ovšem s časovým odstupem. Keil znovu prošetřil 15 případů, které Stevenson studoval o 20 let dříve s cílem zjistit, nakolik se zprávy staly s postupující dobou nadsazené. Spolu se Stevensonem zjistili, že informátoři poskytli dodatečné informace pouze v jediném případě. Během druhého rozhovoru popsali rodinní příslušníci Keilovi událost, kterou nesdělili Stevensonovi a která zahrnovala nalezení zvláštní lžíce, kterou předchozí osobnost (zemřelý bratr subjektu) schovala na obtížně přístupném místě vysoko na polici. Ve třech dalších případech zůstala síla případu nezměněna, přestože místy přibyly a jinde ubyly některé detaily. Zbylých jedenáct případů se jevilo v době, kdy je Keil zkoumal jako slabší a to zejména díky menšímu množství uvedených detailů. Ze studie tak vyplynulo, že síla případů v čase nerostla. Fakticky tomu bylo naopak, čemuž odpovídalo i menší množství informací uvedených zúčastněnými.

V další studii Schouten a Stevenson (1998) porovnali 21 případů z Indie a Sri Lanky, v nichž byly pořízeny písemné záznamy prohlášení dětí předtím, než se rodiny setkaly, s 82 zkoumanými případy, kde takové záznamy nebyly provedeny. Průměrný počet prohlášení v případech s písemnými záznamy byl 25.5, zatímco v těch zbylých případech to bylo výrazně nižších 18.5. Procento správných tvrzení bylo v obou skupinách prakticky shodné – 76.7% v případech se záznamy a 78.4% bez nich. Zjištění jsou tak v protikladu k tomu, co by se dalo očekávat, kdyby informátoři připisovali dětem více pravdivých tvrzení, než ty fakticky učinily, dříve než se rodiny setkaly. V případech bez písemných záznamů připsali dětem méně prohlášení o minulém životě prostě proto, že některé byly zapomenuty, protože je nikdo nezapsal. Schouten a Stevenson dále poukázali, že pokud rodiny před setkáním připisovaly dětem větší vědomosti o předchozím životě, než ty skutečně demostrovaly, nebylo to v dostatečném rozsahu, aby to měřitelně ovlivnilo data.

Tato studie tak podobně jako ta předchozí naznačuje, že zprávy informátorů se stávají v čase méně detailní. Dohromady tak obě studie zpochybňují nejvíce se nabízející hypotézu, podle které si svědkové nesprávně zapamatovaly tvrzení dětí o předchozím životě a v čase je zkreslili a přikrášlili.

V současnosti tak nejlepším vysvětlením pro nejsilnější případy zůstává hypotéza podle níž se některé vzpomínky, emoce a dokonce i fyzická traumata mohou za určitých okolností přenést z jednoho života do druhého. Z toho automaticky nevyplývá, že takový přenos je běžný nebo dokonce univerzální. Tyto případy také nutně nepotvrzují žádné náboženské doktríny jako například karmu a termín „přenos“ se může jevit jako vhodnější popis procesu, než slovo „reinkarnace“. Bez ohledu na používaný termín však tyto případy přispívají k důkaznímu materiálu nasvědčujícímu přežití vědomí po smrti.

Prameny a literatura:

Stevenson. Ian. Where Reincarnation and Biology Intersect. Praeger, 1997. ISBN-13: 978-0275951894

Pasricha. Satwant. Cases of the Reincarnation Type in Northern India With Birthmarks and Birth Defects. Journal of Scientific Exploration, 1998. s. 259 – 293.

Tucker. Jim. Children Who Claim to Remember Previous Lives: Past, Present, and Future Research. Journal of Scientific Exploration, 2007. s. 543 – 552.
Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Reinkarnace se štítky , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Výzkum reinkarnace: Úvod do problematiky případů reinkarnačního typu (CORT)

  1. petra napsal:

    děkuji za články ☺

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s